Před pátou odvezli Němci čtyřicet sedm vystrašených ležáckých obyvatel do Pardubic. Ještě ten den osmnáct žen a šestnáct mužů zastřelili. Děti putovaly do Prahy a odtud dál do Polska. Jedenáct z nich bylo o den později zplynováno v koncentračním táboře v Chelmnu. Sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy měly štěstí. Nacisti je shledali vhodnými k poněmčení, jako jediné tak vyhlazení Ležáků přežily. Mezi tím byla usedlost vyrabována a vypálena. Poté na místo najela najatá stavební firma z Jičína, jejímž úkolem bylo zahladit veškeré stopy toho, že na místě kdy žili lidé. Čtrnáct dní po tragických událostech ve středočeských Lidicích se Ležáky staly druhou krvavou obětí heydrichiády, druhou obcí, která měla navždy zmizet z mapy.

Na rozdíl od Lidic, které byly demonstrativně zlikvidovány na základě smyšleného obvinění o podpoře Heydrichových atentátníků, lidé v Ležácích skutečně aktivně podporovali v regionu velmi silné odbojové hnutí. Místní organizace Čenda se výrazně zasloužila o úspěch parašutistů z výsadku Silver A, pro něž skrývala tajnou vysílačku Libuše. Právě díky místním se Alfrédu Bartošovi, Josefu Valčíkovi a Jiřímu Potůčkovi podařilo navázat kontakt s dalšími českými odbojáři a úspěšně splnit londýnské rozkazy. Nacistické řádění tak bylo odplatou za českou odvahu.

Zatímco osud Lidic už během války a zejména po ní vzbudil celosvětový ohlas a obec byla po válce znovu vybudována, Ležáky upadly v zapomnění. Důvodem bylo i to, že kontakty místních se západními výsadkáři se nehodily režimní propagandě. Dnes je místo někdejší osady přeměněno na pietní území s patrnými půdorysy původních domů a osud Ležáckých se díky aktivitám historiků pomalu opět dostává do obecného povědomí. Navzdory všem historickým peripetiím jsou zdejší příběhy o odvaze, obětech, strachu i smíření dodnes živé.