Český les
Hlavní chodské město
Psí hlavu Chodům „nasadil“ Mikoláš Aleš, který tuto původně posměšnou nadávku zvěčnil na chodském praporu, kam správně patřil úplně jiný symbol – plstěné boty. Chodům se ale psohlavci neříkalo náhodou. Jejich údělem bylo neustále chodit a hlídat hranice mezi Čechami a Bavorskem, respektive Horním Falckem, před nepřátelskými vpády.
I Aloise Jiráska příběh strážců hranic zaujal natolik, že na své návštěvě v Domažlicích a okolí napsal jeden ze svých nejúspěšnějších románů. Chodové byli původně poddaní pouze králi a za svou službu od něj měli jistá privilegia a výsady oproti ostatním obyvatelům. Mohli nejen beztrestně lovit zvěř a kácet dřevo v místních lesích, ale byli i osvobozeni od roboty.
Chodové se kolem 13. století usadili v jedenácti vesnicích v okolí Domažlic, Tachova a Přimdy. Jejich hlavním úkolem bylo chránit zemskou hranici, částečná izolace v hlubokých příhraničních lesích ale dala také vzniknout zcela unikátní kultuře. | © Jiří Koptík
Tradiční Chodské slavnosti jsou plné hudby, tance, dobrého jídla a pití. Kdo neochutnal tradiční chodský koláč, jako by v Domažlicích ani nebyl. | © Jiří Koptík
Nejen tance, kroje a koláče – Chodové mají také velice specifický typ keramiky s nezaměnitelným černým podkladem pestrých barev. | © Jiří Koptík
Svá práva ovšem neměli dána písemně a šlechta se několikrát v historii zasadila o jejich zrušení, což vedlo k chodským povstáním. Vyvrcholením byl spor s Trhanovským majitelem panství Lamingerem z Albenreuthu, zvaným Lomikar, jemuž Chodové padli do zástavy. Ten se následně zasadil nejen o to, že jim císař práva nepotvrdil, ale zároveň zvýšil hodnotu jejich zástav, takže neměli možnost se vykoupit.
Jan Sladký Kozina spolu se Sykou a Justem vyrazili k císaři pro přímluvu, ale vše se obrátilo proti nim. Ačkoliv zbylí dva byli nakonec ušetřeni, Kozina byl za rebelii skutečně popraven. Fakt, že za necelý rok zemřel i Lomikar, zřejmě vedl Jiráska k napsání památné věty, již vložil Kozinovi do úst:
„Lomikare Lomikare. Do roka a do dne zvu tě, Lomikare, na Boží súd!“
V 16. století se stabilizovala zemská hranice a s tím začalo postavení Chodů postupně upadat. Pro Chody se stalo velkým problémem, že velká část jejich výsad byla zvyková, tzn. že své výsady neměli písemně potvrzené. Snaha o podmanění si této svébytné kultury vyústila na konci 17. století v chodské povstání, jehož hlavní postavou se stal Jan Sladký Kozina. | © Eva Kořínková
Domažlice jsou odedávna tradičním centrem Chodů. V objektu barokně přestavěného Chodského hradu se dnes nachází muzeum Chodska. Velmi známou a navštěvovanou je Dolní brána a město se pyšní i třemi kostely. Poutí na jeden z nich, kostel svatého Vavřince, se po druhé světové válce započala tradice folklorních Chodských slavností, nejvýznamnější kulturní události kraje. Jejich průběh se v historii měnil, dnes zde opět v průběhu tří dnů vesele zní tóny dudáků a chodské písničky, tančí se folklorní tance a stále více návštěvníků sem lákají i lidová vyprávění a ukázky lidové tvořivosti.
