0 1 2 3 4 5 6 7 8 další příběhy
v destinaci

© René Volfík

Šumava

Ztichlé samoty

Ztichlé samoty

Kdo zná dobře naše dva nejznámější národní parky – Krkonoše a Šumavu, nemůže si při jejich vzájemném srovnání nevšimnout několika výrazných rozdílů. Pokud si odmyslíme zjevné odlišnosti v topografii, Krkonoše jsou vyšší i strmější, do očí bije hlavně zásadní rozdíl v současném osídlení. A může za to doba vlastně nedávno minulá. Na rozdíl od Krkonoš Šumavou totiž skutečně fyzicky procházela železná opona.

Zatímco Krkonoše jsou zabydlené hory, od hospody k hospodě je to většinou kousek, Šumava je prázdná. A vesnic ubývá, čím víc se blížíme k německým nebo rakouským hranicím. Zatímco pohoří Krkonoš hraničilo se „spřátelenými“ státy Polskem a NDR, státy sousedící se Šumavou po válce patřily do území za železnou oponou. Většina vesnic i městeček na české straně hranice byla kvůli zřízení liduprázdného hraničního pásma opuštěna a následně většinou zcela úmyslně zdemolována. Dnes je tedy struktura šumavské krajiny od té krkonošské zcela odlišná. Není to ovšem jen důvod k melancholickým povzdechům: zaniklé šumavské vsi jsou dnes na jižním konci republiky součástí unikátní krajiny, která vám učaruje svou čistou krásou.

Na Šumavě je pás zaniklých vsí a hájenek obzvlášť široký – při srovnání s nepoměrně užším územím například na jižní Moravě. Zalesněné pohoří totiž lákalo k útěkům za hranice mnohem více než holé role jihomoravského úvalu. Hranice byla tehdy předznamenána několika přehlednými průseky, tzv. „signálkami“, které byly střežené a velmi obtížně překonatelné. | © René Volfík

Na Šumavě je pás zaniklých vsí a hájenek obzvlášť široký – při srovnání s nepoměrně užším územím například na jižní Moravě. Zalesněné pohoří totiž lákalo k útěkům za hranice mnohem více než holé role jihomoravského úvalu. Hranice byla tehdy předznamenána několika přehlednými průseky, tzv. „signálkami“, které byly střežené a velmi obtížně překonatelné. | © René Volfík

Vesnice v hraničním pásmu byly po zdemolování zcela ponechány svému osudu – zahrádky zpustly, ovocné stromy a pastviny postupně přerůstaly osikovým, březovým nebo smrkovým náletem. Přesto je na většině takto opuštěných míst relativně nedávná přítomnost člověka pořád patrná. Ještě stojí části hřbitovů, studny zanesené sedimentem jsou stále nebezpečné, některé odolné trvalky z tehdejších zahrad zplaněly a šíří se volnou krajinou. Na Šumavě tak můžeme spatřit narcisy, staré růže, obří jírovce, pámelníky. To vše roste na zdánlivě nepochopitelných místech.

Jednou z nejznámějších zaniklých šumavských obcí byla Hůrka s proslulou sklárnou rodiny Abelů, jejichž příběh inspiroval spisovatele Karla Klostermanna k sepsání románu Skláři. Jiří Kryštof Abele se stal majitelem sklárny v roce 1801 a nedlouho poté dal vystavět kapli sv. Kříže, jejímž účelem mělo být uschování ostatků zesnulých příslušníků sklářských rodin. Do dřevěných rakví se skleněným víkem sem byly po generace ukládány mumie v překrásných šatech a nezřídka i zdobeny svými oblíbenými cennými šperky. A právě tady se v osudných poválečných letech odehrál příběh temnější než okolní lesy. Roku 1952 se tu dřevařům vracejícím se z práce naskytl hrůzný výjev: alkoholem posilnění vojáci právě plnili rozkaz zlikvidovat mumie, připomínku předválečného významu pobořené obce, a došlo i na hrůzný tanec s mrtvolami vytaženými z jejich sarkofágů. Ostatky poté rozstříleli u hřbitovní zdi. Pravdivost následujícího tvrzení, že šestice plenitelů údajně zemřela za nevysvětlitelných okolností, je ale již spíše ze světa fantazie a touhy po zakončení příběhu spravedlivou pomstou.

Jedna z nejslavnějších sklářských obcí na Šumavě byla založena známým sklářským rodem Hafenbrädlů v roce 1766. Ke sklárně postupně přibyly domky, panský dům či Turecký dům pro obchodníky, fara a mlýn. Ignác Hafenbrädl zde nechal vystavět kostel sv. Vincence. Jeho nástupce Jiří Kryštof Abele dal později opodál postavit kapli sv. Kříže s rodinnou kryptou.

Jedna z nejslavnějších sklářských obcí na Šumavě byla založena známým sklářským rodem Hafenbrädlů v roce 1766. Ke sklárně postupně přibyly domky, panský dům či Turecký dům pro obchodníky, fara a mlýn. Ignác Hafenbrädl zde nechal vystavět kostel sv. Vincence. Jeho nástupce Jiří Kryštof Abele dal později opodál postavit kapli sv. Kříže s rodinnou kryptou.

Obnova kaple probíhala od roku 1998 a v roce 2003 byla opět vysvěcena. Rok poté přibyla pamětní deska se jmény zastřelených při pokusu o překročení hranice, mezi nimiž lze najít i jméno Bohumila Hasila, bratra proslulého krále Šumavy Josefa Od roku 2011 je v kapli také zajímavá skleněná socha Krista s trnovou korunou vyrobenou z hraničního ostnatého drátu. Dnes je už těžké představit si v okolí kaple prosperující obec s velkou sklárnou, poštou, zámečkem, mlýnem i hotelem U jezera Laka. To je odtud vzdálené pouhé dva kilometry a trasa patří k jedné z nejkrásnějších na Šumavě. Kromě kaple je tak nejviditelnější připomínkou obce Hůrka chráněné stromořadí čítající 116 lip a javorů, zvané Hůrecká alej.

Na Šumavě jsou míst s podobně pohnutým osudem desítky: Bučina, Světlé Hory, Stodůlky, Křemelná, Zhůří… A jak najít zpustlé „obýváky“ v jívě? Většinou jde o čtvercovou zeď někde uprostřed bývalé vsi, porostlou hustě stromy, kopřivami nebo již i lesem, a potom stačí půdorys srovnat s historickou mapou nebo fotografií. Herzlich willkommen zu Hause!

Zobrazit detail

Zavřít

Interakce s mapou Zavřít mapu

Integrovaný operační program Evropský fond pro regionální rozvoj Ministerstvo pro místní rozvoj ČR

Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Rozumím