0 1 2 3 4 5 6 7 8 další příběhy
v destinaci

© Jitka Slavíčková

Slovácko

Přežít!

Přežít!

Celé to netrvalo ani dvacet minut. Přesto šlo o jednu z největších leteckých bitev nad střední Evropou, o které se několik desítek let nesmělo moc mluvit, protože muži, kteří zde umírali ve svých letadlech s označením My Baby, Lovely Ladies nebo Big Time, byli Američané. Vydejte se s námi za jejich příběhem z konce druhé světové války, který dnes připomínají pomníčky rozeseté na moravsko-slovenském pomezí.

O osudu jedenačtyřiceti amerických letců a pěti stovek ostravských civilistů bylo rozhodnuto daleko odsud v Itálii na velitelství americké 15. letecké armády poté, co výzvědné letadlo zjistilo při přeletu nad Ostravskem zvýšenou koncentraci vojenských vlaků řadících se poblíž skladů pohonných hmot. Z obavy, aby Němci strategické množství paliva a válečného materiálu neposlali na východní frontu, padlo rozhodnutí vyslat co nejdříve na Ostravu bombardéry. Velitelům leteckých divizí byl vydán rozkaz poslat do akce všechna letuschopná letadla. Dne 29. srpna 1944 se do vzduchu vznesl úctyhodný počet 599 bombardérů B-24 a B-17, tedy téměř šest tisíc členů posádek.

Tak velká operace ale nemohla proběhnout bez problémů. Kombinace špatného počasí, nepochopitelné zdržení stíhaček, které měly dělat bombardérům doprovod, ale hlavně roztažení celé formace nakonec znamenaly zkázu celé 20. letky, která letěla na samém konci bombardovacího svazu. Zatímco některé z bombardérů již shazovaly svůj náklad na cíle na Ostravsku, část letadel zůstala v závěsu s velkým odstupem bez stíhacího doprovodu jako snadný terč německých stíhaček. Než se objevily mustangy a lightingy amerických vzdušných sil, šlo k zemi celkem deset amerických letadel.

„V tom okamžiku vybuchla střela v pilotní kabině. Flynn i já jsme po výbuchu upadli do bezvědomí a pak si již nepamatuji na nic, dokud jsem ve výšce 5–6 tisíc stop nenabyl vědomí. Později mi palubní mechanik řekl, že mne vytáhl k otvoru pumovnice a vyhodil ven v naději, že přijdu k sobě včas, abych mohl otevřít svůj padák.“

(William S. Tune, velitel letadla a 20. letky)

Takto celou situaci zpětně popsal William S. Tune, velitel 20. letky a letounu Tail End Charlie, který jako zázrakem přežil a konce války se dočkal v německém zajetí. Stejné štěstí jako on a další letci nemělo jednačtyřicet jejich kamarádů – část z nich zahynula v hořících strojích ještě za letu, mnozí nepřežili seskok a některé z nich, zraněné na zemi, zastřelili podle svědků němečtí vojáci.

Dne 29. srpna 1944 se nad pohořím Bílých Karpat odehrála jedna z největších leteckých bitev nad střední Evropou a v okolí Slavičína se terčem německých bitevníků stalo deset amerických letadel. Zde konkrétně pomníček u Šanova. | © Jitka Slavíčková

Dne 29. srpna 1944 se nad pohořím Bílých Karpat odehrála jedna z největších leteckých bitev nad střední Evropou a v okolí Slavičína se terčem německých bitevníků stalo deset amerických letadel. Zde konkrétně pomníček u Šanova. | © Jitka Slavíčková

Nejkurióznější je příběh levého střelce z letadla poručíka Tunea, Josepha Sallingse. Ten přistál na poli nedaleko Přečkovic, takřka přímo k nohám manželů Emila a Milady Pešátových. Z obavy před vydáním do zajetí nejprve prchl do lesa, ale Emilovi se ho podařilo najít a získat si jeho důvěru. Američana nejprve ukrývali ve stodole, kam mu nosili jídlo. Později ho ze strachu z prozrazení ukryli přímo v chalupě. Jejich časté výpravy do stodoly začaly být podezřelé sousedce, která je neváhala hned nahlásit u starosty. V chalupě bydlela velká rodina Pešátových, někdy i deset lidí, a jak vzpomíná pamětnice, byl to nesnadný život. Přesto se jim podařilo Sallingse skrývat celých osm měsíců do konce války, a to i přesto, že jim přímo do chalupy na čas nastěhovali tři německé vojáky. Sallings si u Pešátových tak zvykl, že se mu po osvobození skoro nechtělo domů. Trvalo celý měsíc a půl než se vydal zpět do rodného Tennessee, kde již byl oplakáván jako padlý.

„Sallings byl již tak do rodiny vrostlý, že si klidně přisedl ke stolu, kde německý voják hrál s Pešátovými muži karty, a také si přisadil. Předstíral, že je hluchý a němý.“

(zápis z výpovědi paní Pešátové, září 1994)

Smrt jednačtyřiceti amerických vojáků připomíná v okolí Bojkovic několik památníků. | © Jitka Slavíčková

Smrt jednačtyřiceti amerických vojáků připomíná v okolí Bojkovic několik památníků. | © Jitka Slavíčková

Válečné události dnes v kraji připomínají malé pomníčky na místech, kam dopadly trosky letadel. Více o této historii se dozvíte ve slavičínském, bojkovském a šanovském muzeu, kde uchovávají řadu autentických památek. Odtud se pak můžete vydat do nádherné krajiny Bílých Karpat k pomníkům na Vyškovci, nad Šanovem nebo u Krhova a alespoň opožděně symbolicky poděkovat mladým Američanům, kteří ve svých letadlech umírali za osvobození nejen tohoto krásného kraje.

Chcete slyšet
bonusový příběh?

Na přelomu let 1943 a 1944 mohli obyvatelé Moravy téměř denně sledovat americké bombardéry, které létaly ke svým cílům v dolním Slezsku, některé z nich, se ale ke svému cíli nikdy nedostaly. Jednoho ze sestřelených amerických letců, úspěšně ukrývali pradědeček a prastrýc pana Vlastimila Hely.

Stáhněte si aplikaci Česko země příběhů

Google Play App Store

Zobrazit detail

Zavřít

Interakce s mapou Zavřít mapu

Integrovaný operační program Evropský fond pro regionální rozvoj Ministerstvo pro místní rozvoj ČR

Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací. Rozumím